ÚVOD   DÍLY   MAPA    



Cyklotrasy 015 – Vizovické vrchy  
Valašskými singletracky od poutního kostela k léčivému prameni
1. 9. 2017

Na cestu valašskou divočinou si troufneme i s dětmi. Bez tažné tyče to nejde, protože cesta je náročná. Nevadí nám, že musíme občas z kola sesednout, protože za odměnu si užijeme krásné vyhlídky na hřebeny Hostýnských vrchů i vrcholy Beskyd.

Ačkoliv pojedeme přes dva přírodní parky – Želechovické paseky a Vizovické vrchy, kde žije řada chráněných živočichů, nesetkáte se tu s žádnými zákazy, jako například na Šumavě. Valašsko je totiž země cyklistům zaslíbená a značené cyklotrasy vedou i tam, kde byste je nečekali. Pokud si chcete opravdu zajezdit, opusťte asfaltové cyklostezky kolem Lipenské přehrady a jeďte na Valašsko. A až budeme znaveni kamenitými cestami a klesne nám hladina cukru v krvi, dáme si frgál.




Co je Pindula
Výchozím bodem pro zdolání hřebene Vizovické vrchoviny může být Zlín, Želechovice nad Dřevnicí nebo rovnou Pindula – místní část Kudlova. Pindul je na Valašsku několik. Kromě Pindule u Zlína je to třeba sedlo mezi Rožnovem a Frenštátem pod Radhoštěm, nebo se tak někdy říká sedlu pod Lemešnou v Javorníkách. Slovo pindula může odkazovat na středověkou podpovrchovou hornickou činnost. Pravděpodobně vzniklo zkomolením slovního spojení pinka (z němčiny, die Pinge) a staroslověnského dol (důl) a označuje propadliny do mělkých důlních děl. A nebo může znamenat něco úplně jiného.

Vstup se psy zakázán
Před několika lety restaurovaná restaurace Na Pinduli v kopcích jižně od Zlína stojí na základech hostince z roku 1928. Prostředí je krásné, ceny jídla i ubytování přiměřené. Z terasy před restaurací je vyhlídka na hřebeny Hostýnsko-vsetínské hornatiny. Za jejím dlouhým hřebenem zahlédneme beskydské vrcholy Radhošť, Kněhyni a Tanečnici.

Silné emoce u hostů restaurace vyvolává přísný zákaz vstupu se psy: „Psy neobsluhujeme - Nevoďte nám je do restaurace a nepožadujte na terase po našem personálu dokonce jejich obsluhu, respektujte prosím námi nastavená pravidla. Své psy mějte na vodítku. Nepomlouvejte nás za to, máme pro to důvod. Děkujeme za pochopení.“ No, jinde třeba nemají rádi kuřáky, nebo cyklisty. Asi vědí proč. My naštěstí psa nemáme, jen dvě malé, vychované, tiché děti a tak se můžeme z venkovní části restaurace pokochat vyhlídkou při konzumaci pindulského bramboráku, dortíku a domácí limonády.

Želechovické paseky a Valaši
Přírodní park Želechovické paseky, po jehož jižním okraji pojedeme do Klenčova, je pozůstatkem původního valašského salašnického hospodaření. O původu Valachů se vedou dlouholeté spory. Podle teorie vídeňského filologa Franze Miklosicha se ve východomoravských dialektech vyskytuje několik desítek slov rumunského původu. K migraci rumunských pastevců mělo dojít od 14. do 16. století z Rumunska přes Zakarpatskou Rus.

Soudobější teorie popírá migraci na základě filologického hlediska. Valaši se prý dostali na Moravu ze sousedního Polska a slovenské Oravy, což mají dokládat příjmení Polách, Živčák, Kysučan, Oravec, Slovák apod. Samotné slovo Valach původně označovalo keltský kmen Volků, ze kterého se transformovalo na vlach. Ve středověku Slované nazývali Italy Vlachy a Rumuny Valachy. Takže tu nějaká příbuznost přece jen je.

Vyhlídka z Klenčova
Po asfaltové cestě vyjedeme na kopec nad Klenčovem, dál už budeme putovat po cestách s přírodním povrchem. V Klenčově je vyhlídka na hlavní hřeben Vizovické vrchoviny. Původně jsme chtěli dojet až do Lidečka, kde končí Vizovické vrchy a začínají Javorníky, ale tam a zpět by to bylo nějakých 70 kilometrů a to bychom s dětmi neujeli. Možná ani bez dětí, terén není úplně lehký. Proto dnes zdoláme jen první polovinu hřebene. Nad Provodovem zahlédneme barokní kostel Panny Marie Sněžné na Malenisku.

Do Provodova sjedeme lesní cestou a po louce, pak následuje prudké stoupání po dlážděné silnici. V parném dni toho máme za chvíli dost, naštěstí je u kostela zahradní restaurace Na Maleniskách s českomoravskou klasikou – ohřátými párky, klobásou a barevnými limonádami. Nám to po výšlapu připadá jako královská hostina.

Poutní kostel a kojící Marie
Malenisku dominuje kostel Panny Marie Sněžné. Ten vznikl přestavbou původní kapličky z roku 1735. Tuto kapličku dal postavit nad studánkou se zázračně léčivým pramenem hrabě Serenyi, majitel luhačovického panství poté, co se díky působení vody z pramene uzdravil. Kaplička se stala oblíbeným poutním místem. Podle historických záznamů došlo jenom v letech 1711–1735 celkem k 63 zázračným uzdravením.

Nezvyklé je vyobrazení Panny Marie, kojící malého Ježíše na uctívaném obraze, který je zavěšen nad hlavním oltářem. Tento motiv byl poměrně běžný v období byzantského starověku, ale později se téměř neobjevuje. Obraz byl přinesen z Vídně v roce 1710. V roce 1997 byl v Praze posvěcen sv. otcem Janem Pavlem II.

Otevírací doba kostela - sobota 9:00 – 12:00, 13:00 – 17:00 hod., neděle 13:00 – 17:00 hod. Bohoslužby se konají každou neděli po celý rok v 10:15 hod., v poutním období (květen - 25. říjen) ještě ve 14:30 hod. Dne 5. 8., v den svátku Panny Marie Sněžné (podle starého církevního kalendáře) se slouží mše 4x za den: v 7:30, 9:00, 10:30 a 14:30 hod.

Znavené poutníky bude jistě zajímat i otevírací doba hostince Na Maleniskách – v zimě je otevřeno jen v neděli, na podzim a na jaře v sobotu a neděli a v sezóně od 1.5. je otevřeno od středy do neděle. Děti poutníků určitě ocení houpačku a kolotoč.

Sídlo lapků Starý Světlov
Za kostelem po kamenité lesní cestě stoupáme ke hradu Starý Světlov. Jedeme převážně po turistických cestách, i když zde na Valašsku můžeme směle využít i stezky cyklistické. Některé z nich mají tak vysokou obtížnost, že jsou těžko schůdné i pro turisty. A to je právě to, co nás baví. A jak říkám, tlačit kolo není žádná ostuda. Hrad Světlov pochází ze 14. století a dnes je z něj zřícenina. V 15. století byl sídlem loupežníků, kteří tyranizovali okolí. Nakonec raději moravští stavové hrad od lapků koupili v květnu 1449 (spolu s Hradem Sehradice) za 4200 uherských zlatých. Za stejnou sumu prodali hrad a panství spolehlivému Burjanovi z Vlčnova, jeho strýci Zichovi z Lipiny, Jindřichu Mirkovi z Chlumu a Mikuláši Bistřicovi z Ojnic. Hrad pak měnil majitele a po vybudování sídla Nový Světlov v Bojkovicích (asi podstatně komfortnějšího) byl opuštěn a začal pustnout.

Rozhledna na Komonci
Ze Starého Světlova zamíříme po modré na vrch Komonec. Přírodní park Vizovické vrchy, kterým teď povede naše cesta, sousedí s Želechovickými pasekami a tvoří ho zalesněný hřeben Vizovické vrchoviny i louky na úbočích. Komonec patří mezi nejvyšší vrcholy Vizovických vrchů a kdo vyšlape až nahoru, je borec. Název tohoto vrcholu pochází od obyvatel vesnice Komňa, kteří se prý zde ukrývali před Turky. A za války zde měli úkryt partyzáni.

Na Komonci ve třicátých letech stávala dřevěná rozhledna. V roce 2002 podal svazek obcí Pozlovice, Podhradí a Provodov žádost o dotaci na stavbu nové, kovové rozhledny. Náklady byly vyčísleny na 5 870 000 Kč bez DPH. Celý projekt byl nakonec pozastaven, protože pozemky na vrcholu kopce, které jsou nyní v majetku Lesů ČR, dříve patřily rodu Serenyi a restituční nárok nebyl dosud vypořádán. V době psaní tohoto textu je to již 28 let, co české soudy nedokázaly rozhodnout. Nepochybně se jedná o světový unikát.

Rychlojídlo
Cesta je náročná a děti mají zase hlad. Na Komonci je turistické odpočívadlo se stolem a lavicemi, to se hodí. Co se týče stravování na kole, dlouho nám trvalo, než jsme to dovedli k dokonalosti. Gely a energetické tyčinky nejsou k jídlu. Tatranky a další sladkosti se rychle přejedí. Nakonec jsme dospěli k tomu, že bez pořádného oběda, zvláště když jedeme s dětmi, se prostě neobejdeme. Objevili jsme, že existují rychlojídla, což jsou sterilizované obědy v pytlíku. Prodává se česká klasika – guláš, svíčková, vepřové na slanině, ale i cizokrajné pokrmy. Ohřívají se buď v rendlíku nad vařičem, nebo ve vodní lázni. Většinou se využije chemické reakce samoohřevné kapsle. To máte velký pytlík, na jehož dno dáte vybalenou kapsli, na ni postavíte jídlo v sáčku, kapsli zalijete decilitrem vody a vnější pytlík uzavřete. Voda se reakcí s obsahem kapsle začne vařit a jídlo se za 15 minut ohřeje. Dva největší výrobci jídel jsou Adventure Menu a Expres Menu. Rychlojídla Adventure Menu jsou vhodná pro jednu osobu a jsou včetně přílohy, Expres Menu je dvakrát levnější, je určeno pro více lidí a příloha se kupuje zvlášť.

Jenže dnes jsme neměli žádné rychlojídlo, uvařili jsme si před cestou kuře tandoori dle originálního receptu indického kuchaře z youtube, které jsme uložili do vakuových sáčků. Ty probereme někdy jindy, ale pro gurmány uvádíme recept na kuře tandoori:

Kuře tandoori se smetanovou omáčkou
Suroviny:
kuřecí prsa, citronová šťáva, česneko-zázvorová pasta (100 g + 50 g, olivový olej, sůl), olej, sůl, jogurt, chilli, garam masala, pražený římský kmín, rajčatové pyré (nebo protlak), šlehačka (1 – 2 ks), okurky, rajčata, cukr

Postup:
Nakrájená kuřecí prsa osolíme, pokapeme citronovou šťávou, přidáme polovinu česneko-zázvorové pasty. Necháme 5 minut uležet, přidáme lžíci jogurtu, trochu chilli, garam masalu, pražený římský kmín. Po krátkém odležení upečeme na pánvi. Připravíme základní krémovou rajčatovou omáčku – v pánvi prohřejeme rajčatové pyré s garam masalou, solí a zbytkem česneko-zázvorové pasty. Přidáme 1 – 2 šlehačky, kuře, vaříme několik minut. Podáváme s okurkovým salátem (okurky, jogurt, rajčata, pražený římský kmín, sůl, cukr).

Engelsberk – hrad mnoha jmen
Sjedeme z Komonce a pokračujeme ke zřícenině dalšího hradu. Je to Englesberk (Sehradice, Sehrad, Tetov, Vala). Nechal ho tady postavit biskupský leník Helembert de Turri, který tak chtěl chránit Slavičínskou provincii proti vpádům z Uher. Hrad byl stále biskupským lénem, jehož držitelé byli biskupskými správci. Držitelé hradu často loupili v okolí. Ve stížnosti vizovického opata papeži na sídlo loupeživých rytířů z roku 1361, kde přímo jmenuje jejich majitele bratry "Iessek et Staschek fratres de Ingraditz (Zhragitz), tedy Ješek a Stašek, bratři ze Sehradic, se poprvé setkáváme s novým názvem hradu. Na přelomu 14. a 15. století začíná převládat název Sehradice.

Ve zprávách k roku 1518 již hrad se uvádí jako opuštěný. Pojmenování Sehrad má původ v německém přepisu názvu Sehradice jako Zehrad. V této německé podobě vytrval až do 19. století. Dnes jsou z hradu stěží rozpoznatelné pozůstatky hradeb. Další část hřebene leží za sedlem nad Horní Lhotou. Ztratíme cenné výškové metry sjezdem, to všechno zase budeme muset vystoupat cestou na Spletený vrch. Za sedlem jedeme kousek po cyklostezce 5056, ale hned jak to jde, vrátíme se na modrou turistickou značku.


Doubrava má občas zavřeno
Až k rozhledně Doubrava nás čekají krásné singletracky, místy poněkud nesjízdné. Na několika místech si užijeme vyhlídku na hřeben Hostýnských vrchů, nejhezčí je nad pasekou u pomníčku sv. Vendelína, patrona poutníků. Poslední metry před rozhlednou Doubrava jsou kamenité. S občerstvením i prameny je to cestou špatné. Poslední hospoda byla na Malenisku, je proto nutné se vybavit na cestu jídlem i pitím. Hlavně tím pitím.

Rozhledna Doubrava je zpřístupněná vysílací věž, která stojí na místě původní dřevěné rozhledny z padesátých let. Vyhlídková plošina je umístěna ve 33 metrech a vede na ní 174 schodů. Když je hezky, je odsud vidět na Beskydy, Bílé karpaty a Malou a Velkou Fatru. Otevřeno je pouze o víkendech a svátcích!

Zachráněni léčivým pramenem
Máme štěstí, že pod rozhlednou Doubrava je pramen. Léčivý. Říká se mu Chladná studna. Opět se jedná o poutní místo, protože vodě se přisuzují zázračné účinky. Na přelomu 19. a 20. století byl vodou z pramene uzdraven téměř slepý chlapec z Tichova a poté dívka, nemocná španělskou chřipkou. Z vděčnosti byl nad pramenem otcem dívky Janem Rechlíkem z Vizovic v roce 1905 postaven kamenný portál, ke kterému v roce 1937 přibyla lesní kaple se sochou Panny Marie Lurdské. Poutě ke kapli byly během druhé světové války a za komunistického režimu zakázány, obnoveny byly po roce 1989. A nás pramen zachránil před smrtí žízní.

Cestu najdeme jen díky navigaci
Zpět do sedla nad Horní Lhotou pojedeme sjízdnější cestou, celou dobu z kopce. Od sedla pod Spleteným vrchem je to kousek po červené a dál už je cesta, vedoucí po jižním úbočí hřebene nad potokem Olše, neznačená. Od sedla vystoupáme zpět k Englesberku, abychom pak víceméně z kopce po pěšinkách dojeli lesem po cyklotrase 5069 ven ze smrkového a bukového lesa na Horní Doubravky. U silnice je krásná vyhlídka na hřeben nad Želechovickými pasekami, po kterém se budeme vracet zpět na Pindulu. Tady nás čekají další krásné vyhlídky – k severu na hřeben Hostýnských vrchů a na jih na hlavní hřeben Vizovické vrchoviny, který jsme právě opustili.

Zbývá se teď dostat na cyklotrasu 5058. Využijeme mapu ze Shocartu v aplikaci Phonemaps, kde jsou díky spolupráci s Cykloserverem zakresleny i neznačené doporučené cyklotrasy (často vyšší obtížnosti). Z kóty 520 na kótu 517 vede cesta, která není na mapách a ta nás kolem usedlosti Na Salašoch dovede na lesní cestu, ústící na trase 5068. Je to hezký dlouhý sjezd, poslední dnešního dne. Končíme na Pinduli anebo jinde, podle toho, kde jsme začínali.

Užívejte si terén i přírodu
Dnešní trasa je už trochu náročnější. V tom právě spočívá její kouzlo. Díky tomu, že jsou lidé líní, jezdí raději po rovině a navštěvují jen pamětihodnosti vedle parkoviště, potkáme na hřebeni jen pár nadšenců – turistů a bikerů. A v hustých lesích si krásně vyčistíme hlavu. Cykloturisté nemusejí mít z výletu obavy. Tam, kde vám bude cesta připadat nesjízdná, můžete kolo vést. Nakonec, zdolaly ji i naše děti, i když trochu brblaly. Pro bikery, čili milovníky horské cyklistiky může být článek inspirací k zastavení a zpomalení. Netřeba řítit se krajinou závodním tempem, cesta není jen o fyzickém prožitku. Kochejte se.

Trasa: Z Pinduly po žluté na Malenisko – po zelené na Starý Světlov – po modré přes Komonec a Sehrad do sedla k hájence nad Horní Lhotou – 1,2 km do kopce po cyklotrase 5056 – odbočit doprava na modrou – po modré přes Spletený vrch k rozhledně Doubrava – sjezd po asfaltové cestě k silnici – kousek po silnici k rozcestí pod Doubravou – po zelené ke kapli sv. Panny Marie Lurdské – po neznačené cestě do kopce na hřeben s modrou značkou – po modré k sedlu pod Spleteným vrchem – doleva po červené – po 750 m zahnout doprava na lesní cestu, která vede nad pravým břehem potoka Olše – od hájenky nad Horní Lhotou do kopce k Engelsberku – po cyklotrase 5069 přes Horní Doubravky na Paseky – dále po hřebeni a trase 5069 na kótu 520 – opustíme cyklotrasu a rovně po louce přes kótu 517 – sjezd po louce (vlevo kolem samoty na Salašoch) a lesem podél potoka Vidovka na cyklotrasu 5068 – po trase 5068 na Pindulu


Délka: 41km
Převýšení: 1517 m
Obtížnost: střední
Typ kola: mtb

Odkazy
Souřadnice trasy pro gps (*.gpx)
Souřadnice trasy pro Google Earth (*.kml)
Trasa na cykloserver.cz
Trasa na bikemap.net